Mac Pro aneb konec posledního mohykána?
V posledních dnech se začínají objevovat (např. zde) recenze na nové verze Maců Pro s procesorem M2 Ultra. Výkon je sice vysoký - dvojnásobný - oproti minulé verzi s Intel procesorem, avšak není vyšší než u Macu Studio se stejným procesorem. Přidaná hodnota oproti Macu Studio tak spočívá v podobě PCI-Express slotů, které ale nepodporují grafické karty (jak z hardwarových, tak softwarových důvodů – ovladače nejsou kompatibilní), ale za cenu o 2/3 vyšší a s rozměry full tower skříně, sic designové vytříbené, ale bezmála 17 kg těžké (oproti 3,6 kg u Macu Studio s M2 Ultra).
Apple se s novým Macem Pro tak trochu chytil do pasti svého vývoje, kdy učinil formát Macu Pro poněkud nadbytečným. Když před třemi lety představoval přechod od architektury x86 k ARMu, jako jeden z (hlavních) důvodů přechodu prezentoval výrazně vyšší výkon na watt. Skutečně, netrvalo dlouho a procesory M1 si vysloužily uznání za velmi vysoký posun ve výkonu nejen ve vztahu k předešlým modelům, ale také mezi konkurencí, a přitom spolu s velmi nízkou spotřebou. Výkonově sice Intel (i AMD) Apple postupem času dostihly, ale za cenu spotřeby (a tím i hlučnosti) výrazně vyšší a zejména v případě notebooků různých ústupků ve výkonu např. při provozu na baterii.
Vedle toho Apple navrhl celý SoC (system on chip) prostorově efektivně, a to mu umožnilo implementovat své procesory M1 od iPadu přes MacBooky až po stolní Macy. Jeden model procesoru, se shodným výkonem (na úrovni výkonného desktopového procesoru), najednou běžel v různých zařízeních. Něco, co předtím nebylo technicky možné a v zásadě oddělovalo od sebe stolní počítače a notebooky (o tabletech nemluvě).
Řetězec tvorby obsahu jako deviza Applu
Je tu ale ještě jedna věc, která svět počítačů a mobilních zařízení Applu propojila. A to podpora hardwarové akcelerace profesionálních kodeků Apple ProRes a ProRes RAW. Ty byly původně akcelerovány pouze procesorově (a rychlost tak souvisela s výkonem procesoru, který byl u Macu Pro násobný oproti ostatním Macům nebo MacBookům), následně s Macem Pro v roce 2019, posledním s procesorem Intel, Apple představil speciální přídavnou akcelerační kartu Afterburner za 60 000 korun, která umožnila hardwarovou akceleraci těchto kodeků, aby následně o dva roky později tuto podporu implementoval nativně do všech procesorů Apple počínaje verzemi M1 Pro/M1 Max a potom i do základní M2.
Ale nejenom do nich. ProRes (nikoliv zatím ProRes RAW) podporuje také iPhone počínaje 13 Pro. Apple tak postihuje celý řetězec tvorby a zpracování k následné produkci (samotný formát není určen k distribuci).
To také platí v případě HDR obsahu. iPhone 12 a novější umožňuje zaznamenávat HDR obsah ve formátu Dolby Vision, který následně vestavěné displeje u novějších MacBooků zobrazí. Nejvěrohodnější HDR je nicméně na displejích XDR u 14palcových nebo 16palcových MacBooků Pro, jejichž mini LED displej podporuje lokální stmívání a displej tak může mít odlišný jas v různých oblastech obrazové plochy.
Vše výše nastíněné zvládne MacBook za zlomek ceny Macu Pro, samozřejmě s integrovaným displejem navíc. I profesionálové, které oslovil technologický web The Verge, nad smyslem Macu Pro tápou. A samozřejmě, vůbec nepočítám mobilitu laptopu, notabene v případě zmíněného 16palcového MacBooku Pro s výdrží až 22 hodin na baterii.
Rozšiřitelnost přes externí rozhraní
Ale jak je to s tím hlavním, co Mac Pro v otázce funkcí odlišuje – rozšiřitelností? Mac Pro disponuje dvěma plnohodnotnými sloty PCI Express x16 a čtyřmi x8. Další PCI Express linky jsou dostupné skrz porty rozhraní Thunderbolt 4, kterých je osm. To je jistě veliký počet. MacBook Pro přirozeně disponuje pouze Thunderboltem 4, které ma tři. A Mac Studio jich má čtyři.
Thunderbolt integruje pouze čtyři linky (x4) PCI Express, na druhou stranu, nejvyšší smysl má počet linek, který definuje propustnost, v případě dedikované grafické karty. A ty, jak už bylo řečeno, nový Mac Pro nepodporuje. Samozřejmě, vyšší propustnost zapojení skrze sloty využijí například RAID karty pro M.2 disky, na druhou stranu, ani připojení přes čtyři linky není v praxi příliš omezující - i tak je rychlost SSD přibližně na úrovni systémových disků. Ten v Macu Pro se mimochodem jako jediný z nabídky Maců dá upgradovat, ale proprietární konektor stejně nutí uživatele pořídit disk přímo u Applu. Za cenu za 1 GB až desetkrát vyšší než je obvyklé.
Mac Pro byl pro Apple minimálně v posledních deseti letech trochu speciálním počítačem. Změna form-factoru v roce 2013 na slavný „odpadkový koš“ se sice zprvu zdála revoluční, ale postupně se začaly objevovat negativní důsledky této konstrukce - ať už jím byla nulová rozšiřitelnost či vzrůstající nároky na spotřebu a chlazení u nového hardwaru, které bránily Applu v jeho integraci. Nový Mac Pro, opět s novou konstrukcí - tentokrát „struhadlem“, Apple představil až po dlouhých šesti letech, v roce 2019, a vrátil zpátky do hry rozšiřitelnost a Mac Pro dimenzoval na dostupný hardware, např. v podobě výkonného 1,4kW zdroje. Mimochodem, současná verze, která konstrukci zachovává, tak výkonný zdroj stále obsahuje, přestože je v podmínkách současného hardwaru velmi naddimenzovaný.
Možná, že Macu Pro, symbolu „beden“ patřících pod stůl, zvoní hrana. Nic, co ztělesňoval v jeho počátcích, už totiž neztělesňuje. Vysoký výkon, ani pro specializované použití, už není devizou pouze stolních počítačů, serverové využití Apple postupně utlumil, rozšiřitelnost se také snižuje (nový Mac Pro už neumožňuje dodatečně navýšit operační paměť) a externí rozhraní jsou rychlostí v praktické aplikaci skoro na úrovni těch interních (pamětníci nechť vzpomenou na dobu, kdy gigabitový ethernet byl nejrychlejším externím rozhraním).
A naopak, velká konstrukce je neefektivní jak pro výrobu, tak i pro uživatele, kterému zabírá místo, navíc, když se možnosti rozšiřitelnosti stejně ztenčují. Koneckonců, pouhý pohled dovnitř počítače, na základní desku, ukazuje, jak miniaturní část desky je skutečně osazená.
